THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Těžké přetěžké bude hodnocení třískladbové nahrávky tuzemské AGONIE. Jsou k tomu hned dva výrazné důvody. První vadou na kráse je skutečnost, že každá ze tří skladeb je nazpívaná v jiném jazyce, což je v případě tak krátkého materiálu nešťastné. O to horší, a zároveň druhý, mnohem větší důvod k pochybnostem je skutečnost, že každá ze tří skladeb je od sebe stylově i zvukově vzdálená na stovky kilometrů.
Zatímco první anglicky nazpívaná a notně rozmáchlá „A Story About…“ inklinuje k nezávislé scéně a americkému new wave garážovému rocku s ležérním punkově hýkavým hlasem, je druhá „La Nuit Parisienne“ nekonečnou francouzsky odzpívanou baladou bez momentu překvapení. Tato skladba se při veškeré své beznápaditosti došplhá až na neuvěřitelných 8 minut. Jediným zpestřením je zde občasné vstoupení hostující vokalistky, která obohatí už tak notně hovězí a navzdory mnoha poslechům banální hlasové pojetí ústředního zpěváka. Ano, vokál je na CD „A Story About…“ nejslabší ze všech přítomných položek. To se projeví zejména v závěrečné česky nazpívané skladbě „Hladoví v noci“, která je od předešlých dvou nejvzdálenější a ještě mnohonásobně méně zajímavá. Tato skladba totiž není po instrumentální stránce nic jiného než tuzemský těsně porevoluční thrash metal, jaký předváděli např. DEBUSTROL, avšak zpěvák vše dožene do maximální unylosti a šedi svým rádoby zlým a nasraně šeptavým projevem koketujícím lehce s hardcore frázováním. A text, který v refrénu chrlí: „Já říkám tvůj svět je můj, když přijde tvůj, zas říká stůj, jsi jsi můj“ se mi také nejevil zajímavý. No co, možná jsem jej nepochopil. Klady nahrávky vidím ve zvuku, který rozhodně není špatný a ve využití kláves v prvních dvou skladbách, které se snaží vyvést materiál z hustokytarové zatuchlosti, jakou zde demonstruje skladba „Hladoví v noci“. Největším průserem je absolutní absence výrazné melodie, instrumentální nápaditosti, či momentu překvapení ať už v písničkové či progresivní formě. AGONIE nejsou ani jedno ani druhé. Po mnohonásobném poslechu CD si vlastně ani nedokážu představit, co tahle kapela hraje. Punk? Metal? HC? Rock? Kdo ví.
Směs alternativní profláklosti, francouzské pocitovosti a hraného metalového vzteku může ohromit tak partičku známých v oblíbeném baru na okraji Prahy. Já z této neucelené nahrávky nejsem schopen vydedukovat, co vlastně tato kapela hraje a najít byť jen jeden svěží neotřelý moment, který bych si s nadšením mohl pouštět pořád dokola.
3 / 10
Jan Černý
- kytara, zpěv
Max Kryžanovský
- baskytara, kytara
Jiří Havel
- klávesy
Libor Janeček
- kytara, baskytara
Rob XXX
- bicí
Hosté:
Helena Klárová
- vokály
Milan
- vokály
1. A Story About...
2. La Nuit Parisienne
3. Hladoví v noci
A Story About (2004)
Ženy (2002)
Bolest (2000)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.